Klecanský zpravodaj 4/2008-pokračování
.....pokračováníVyprávění o Drastech (I)
Kdo se dnes dostane na Drasty, nejspíš cestou do Vodochod nebo Máslovic, asi by nevěřil, že to býval kvetoucí statek, dokonce kdysi statky dva – Dolní a Horní Drasty. V našem vyprávění půjdeme proti proudu času, podle toho, co pamatují lidé, kteří na Drastech před osmdesáti lety žili.
Pamětníci vyprávějí
„Narodila jsem se roku 1926 v Těmicích na Táborsku. Mně byl rok a mé sestře Anežce pět let, když se naše rodina přestěhovala odtud na Drasty u Klecan,“ vypráví paní Marie Kmochová, rozená Nováčková. „Myslím, že nájemci velkostatku, který patřil Vyšehradské kapitule, manželé Saxlovi, pocházeli z jižních Čech. Mé rodiče znali a jako spolehlivé lidi je chtěli zaměstnat u sebe.“
Rodina Saxlových
Již před l. světovou válkou byli nájemci Drast Adolf a Emilie Saxlovi. Adolf zemřel v r. 1921. Po něm následoval Leon, možná Adolfův syn, a Alžběta (Eliška) Saxlovi. Ti měli šest dětí: Karla, Věru, Zdeňka, Annu, Jana a Miloše.
„Můj tatínek pracoval na Drastech jako jeden ze tří šafářů. Bydleli jsme v horním dvoře. Tam žili i Saxlovi – co stojí zámeček s parkem. Park byl tehdy krásný, udržovaný, zahradník v něm pěstoval květiny a nikdo tam nesměl. Kluci Saxlovi, Jan a Miloš a my, Anežka a já, jsme si tam ovšem hráli. Miloš byl asi stejně starý jako já. Byla tam pro nás taková boudička, kde jsme si jako vařili různá jídla přinášená z kuchyně. Kluci chodili až k nám domů. Jenda byl astmatik, stále stonal. Menší děti mívaly chůvu, starší měli vychovatelku, pak tu byla kuchařka, služebné a paní Eliška měla společnici Olgu Bockovou, o tři roky starší než ona sama. Po smrti manžela v roce 1934 převzal ihned správu statku syn Zdeněk, tehdy asi 23letý, kterého rodiče zvlášť vedli k práci v zemědělství – na statku však museli přiložit ruku k dílu všechny děti Saxlových. Nejstarší syn Karel vystudoval techniku a odešel do Anglie. Dcera Věra se provdala za Lea Poláčka, s nímž bydlela na statku Mcely u Nymburka. „Saxlovi byli Češi jako my, uměli německy, ale česky se mluvilo všude. Slavily se také všechny svátky, Vánocemi počínaje.“
Zlaté časy
Rodiče paní Marie Zelenkové, rozené Juchimové, přišli do Čech z Ukrajiny, z okresu Brody v Haliči, ve dvacátých letech: „Já byla do tří let u tety, a pak pro mě maminka přijela a odvezla si mě. Naši pracovali na různých statcích ve středních Čechách a mně bylo patnáct, když jsme přišli roku 1933 na Drasty. Tam bylo krásně! Všude na polích se něco pěstovalo, obilí, zelenina, všechno bylo oseto, osázeno. Ráno kočové nastupovali ve dvoře jako na přehlídku, všechno bylo vysypané pískem, všude čisto. Velkostatek měl dvanáct párů koní a dvanáct párů volů. Paní Eliška Saxlová byla menší, silnější postavy a chodívala s elegantní hůlkou.
Nás deputátnických rodin (tj. rodin zemědělských pracovníků) bylo 29. Lidé byli k sobě, měli se rádi. To byly zlaté časy! Každé úterý a pátek se tlouklo máslo a nosilo se do obchodu k Felixovum v Klecanech. Podmáslí dostali lidé – v úterý ti z horního dvora, v pátek ti z dolního. Deputát představoval mléko, mouku, brambory. Každá rodina si držela prasátko.“
„V domě, kde jsme bydleli my, byla pec, kterou měla moje maminka na starosti,“ dodává paní Emilie Hašková, rozená Pazourková ze Drast. „Každý si zadělával na chléb doma a pak přinášel těsto upéct k nám. Peklo se každých čtrnáct dní a ten výborný chleba vydržel taky čtrnáct dní.“ Paní Hašková strávila na statku dětská léta, ale pak musela do Prahy, do služby: „Narodila jsem se v roce 1916 ve Vyšeticích u Mladé Vožice, odkud se rodiče přestěhovali na Drasty, když mně bylo devět. Byly jsme čtyři děti a tak jsem se od čtrnácti let musela starat sama o sebe. Tatínek byl panský kočí
a jezdil jednou týdně s mlékem a máslem na Vyšehradskou kapitulu.“ Kanovníci (kněží – členové kapituly) mu vždycky napsali na lístek, jaké potraviny potřebují. Pan Pazourek se také staral o jezdeckého koně Saxlových.
„Nikdo, kdo byl zaměstnaný u Saxlů, nemůže říct, že by se měl špatně,“ míní paní Marie Kmochová. „Na žně přijížděli brigádníci ze Slovenska, padesát až sto lidí. Kromě toho, že si zde vydělali, odjížděli domů ještě s potravinami. Ano, Saxlovi byli honorace, jak se říká, ale ta rodina dávala lidem práci!“
Konec Masarykovy republiky a osud Saxlových
Rokem 1939 začaly také pro rodinu Saxlových, která byla podle tzv. norimberských zákonů označena za židovskou, těžké časy. V roce 1938 odešli ze statku a nějaký čas bydleli ve vinohradském domě v Praze. Postupně jim byla omezována všechna práva svobodných lidí. Synové Zdeněk a Miloš patrně stačili odejít do zahraničí za bratrem Karlem, ale jejich matka, 55letá Eliška Saxlová, její syn Jan (20), dcery Anna (25) a Věra (33) - ta s manželem Leonem (34) a šestiletým synem Petrem - museli v r. 1942 odejít do terezínského ghetta. Odtud se po válce vrátila Eliška, Anna a Věra se synkem, ale Jan a Leon zahynuli v osvětimské plynové komoře. Paní Olga Bocková, společnice, zahynula ve varšavském ghettu v r. 1942.
Dcera Anna odešla po válce do Izraele. Na návštěvu synů, Zdeňka a Miloše Saxla, po roce 1945 se všechny tři paní, jejichž vyprávění jste si přečetli, pamatují. Ale stopy po paní Elišce Saxlové, která prožila tolik těžkého, mizejí. Snad odešla za dětmi do ciziny. Její muž Leon je pohřben na postřižínském židovském hřbitově.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaZdena Lomová
Dubnoví jubilanti:
Rabiňák Jiří (70), Roušar Milan (70), Bureš Zdeněk(77), Vyšín Bořivoj (74), Rosembaumová Helena (83, ) Srbová Jiřina (79), Višňovský Albert (78), Dušková Olga (74), Matějka Jiří (73), Smolík Václav (78), Bezouška Ivan (71), Böhm Jiří(72), Novotný Jan (81), Plicka František (74), Velíšek Jaroslav (83), Jandovská Irena (77), Hoosová Jindřiška (75),
